jaroslav malík
VI. Birgus
Když Jaroslav Malík na podzim roku 1998 absolvoval magisterské studium na
Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, měl za sebou
už poměrně rozsáhlé dílo, několik autorských výstav v prestižních
výstavních institucích včetně Slezského zemského muzea v Opavě, Galerii
Opera a Fiducie v Ostravě nebo pražského Mánesa, či v chebské
galerii G4, účast na řadě skupinových expozic a několikaletou pedagogickou
činnost na Základní umělecké škole ve Zlatých Horách, kde pro fotografii
získal několik desítek žáků. Bylo tak zřejmé, že školu opouští jeden
z nejvýraznějších absolventů v její dosavadní historii. Od roku 1999
ostatně sám vyučuje nejmladší fotografickou generaci na fotografickém oddělení
Střední umělecké školy v Ostravě, která získává stále větší renomé.
Ačkoliv se Malík orientuje především na výtvarnou fotografii, svůj
nesporný talent plně prokázal i v jiných žánrech včetně nevšedních
propagačních snímků automobilu Ford Ka. Nejlepším příkladem zde může být jeho
cyklus subjektivních dokumentů „Člověče...“, objevující tajemství
a přízračnost ve zdánlivě zcela obyčejném světě. Autor v něm uplatnil
svůj cit pro vystižení mysteriózních aspektů běžných výjevů kolem nás i
pro promyšlenou práci s vizuálními metaforami, působivými kontrapunkty
různých motivů i s kontrasty ostrých světel a stínů. Vznikly tak snímky,
které nejenom zachycují Malíkovy vizuální zážitky a v náznacích
a symbolech vyjadřují jeho pocity a nálady, ale v podtextu se zabývají
i obecnějšími otázkami identity člověka a mezilidských vztahů.
Nejdůležitější a nejvyspělejší částí jeho dosavadní tvorby je však rozsáhlý
soubor s nevšedním názvem Moje malá próza Róza. Dnes už obsahuje několik
desítek jemně nostalgických fotomontáží sestavených ze záběrů věcí, které už
většinou dávno dosloužily a skončily na půdách, ve sklepech či na
smetištích. Malík fotografuje porouchané váhy, staré lucerny, hodiny
s prasklým ciferníkem, zaprášené sochy, rozbité láhve, vyhozené obrazy
a knihy a další odložené předměty starými velkoformátovými fotoaparáty, které
už také mají své nejlepší časy dávno za sebou. Z mnoha dílčích snímků
potom nesmírně pracně a zručně skládá výsledné fotomontáže, v nichž se
vyhozené objekty stávají součástmi místy až téměř barokně rozevlátých, jindy
kontemplativně ztišených obrazů na rozhraní reálna a surreálna
s dominantním motivem neúprosného a nezastavitelného plynutí času. Tento
dojem časové distance ještě mnohdy zvýrazňuje jemné tónování zvětšenin, které
sugeruje patinu stáří. Autor v těchto mimořádně citlivých, výtvarně
kultivovaných a technicky precizních osobitých zátiších, stojících mimo krátké
módní vlny, objevuje paralely s lidským životem a jeho peripetiemi, jak
o tom sám tvrdí: „Je to podobné životu. Lidé, události a věci přicházejí,
prolínají se a míjejí, zanikají a zůstávají.“ Soubor Moje malá próza Róza
stále není definitivní. Jaroslav Malík se nezřídka k některým
fotomontážím po určitém čase znovu vrací a přetváří je ve shodě s tím,
jak se mění jeho vlastní názory a pocity, ale také fotografuje zcela nové
práce. Jestliže se dříve v některých fotografiích objevovaly už značně
vyčpělé, neustálým používáním již rozmělněné motivy a prvoplánové symboly,
dnes je tam najdeme jen zcela výjimečně. Cyklus je tak dokladem tvůrčího
zrání autora, který začíná mít stále viditelnější místo v kontextu
současné české fotografie.
Vladimír Birgus
<<