jaroslav malík

V Ostravě působím asi osmým rokem. Za tu dobu vzniklo několik fotografických cyklů, třeba ten o Lidech pravděpodobných, ten o 1.malé výstavě velkých poštovních známek, Motivech téměř zádušních či Sokolské 107. Celou dobu však v hlavě nosím panoramatickou myšlenku Ostravy magické / v Kamrlíku fotografie na Hulvákách jsem zaslechl cosik o dalším přistěhovalci, který se sere do Ostravy /. To souhlasí. Dlouho jsem si netroufal, hledal formu sdělení, čekal na pokyn osudu. Nemívám čisté svědomí u neprožitých rychlokvasných souborů, kdy ráno vymyslím myšlenku a večer špendlím drahé velkoplošné tisky na stěny galerie. Vím, že doposud vzniklo mnoho ostravských foteček, dobrých i těch druhých. Lyrických, romantických, syrových, banálních, dokumentárních… Nechtěl jsem nosit dříví tam, kde je už naskládáno. Chtěl jsem chytit Ostravu mnou vysněnou. Šachty, komíny, snad ještě několik horníků, věže, pece, kolonie, nalezená zátiší, hospody. Ostravu s její poezií, dramatičností, absurditou, komikou i groteskou či kouzlem nestřeženého okamžiku. Praha má svou gotiku, Ostrava svůj industriál. K technickému zpracování jsem použil / dokonce nechal zaslat z Ruska / speciální panoramatický přístroj a ještě přizval pravěké velkoformátové dřevěné komory, které dávno již viděly ty dávné „ černé časy“. Ouvej. Mnoho z hledaného jsem nenašel. Jen muzea za vstupné, skanzeny, neforemnou a nezapadající dálnici a Zákaz vstupu a Objekt střežen psy a Objekt střežen bezpečnostní agenturou. Jedna taková mne hnala z areálu VŽKG před svým terénním mercedesem se šoférem přízvuku východních národů. Našel jsem však krásné kanály, garáže a kaluže v Přívoze, plot a torzo kašny v Kunčičkách, zříceninu fotbalového hřiště v Hrušově, krásnou louku v Třebovicích, portrétky zesnulých na pomnících, sochu horníka u benzínové pumpy, záchodky ve Vítkovicích… Přijde den a Ostrava se stane moderním, kulturním, vzdělanostním, podnikatelským a nevím ještě jakým centrem. A to bude její konec. Konec slávy. Vždyť takových těch „in“ měst už máme nadbytek a podobají se jako vejce vejci. A bohužel ani stateční greenpeace přikovaní k temelínským věžím a neohroženě pózující televizním kamerám pod kopyty Velké pardubické nepomohou. A ostatně jako tam, tak i tady by jim to bylo houby platné. Proč, to všichni víme. Dík alespon za těch pár místních spolků. Fotil jsem tedy to, co jsem cítil. Fotil mezi řádky. Konečné vyznění celého souboru tomu odpovídá a docela mne překvapilo. Málo komínů, hald, žádné pece, kolonie, hospody, horníci. Ale s tím já nehnu a se sebou už vůbec. Naštěstí jsou tu ti, kteří se do toho srali už dávno a dávno přede mnou.

S dokonalou úctou Jaroslav Malík
fotograf, učitel, cyklista, kaktusář apod