jaroslav malík
Lidé pravděpodobní
Vyšlapanou cestu s vyhlazenými dlažebními kostkami,
Pavouk-Jáma-Nibiru-761-Fiducia-Sokolská-DU, jsem po příchodu do Ostravy
nemohl minout, stejně jako ty, co ji šlapou. Popelář, Polášek, Smékal,
Šigut, Žila, Balabán, Hudečci, Lysáček, Surůvka…
Abych o nich psal, maloval je či sochal nemá cenu. Neumím to. Abych je
portrétoval v ateliéru, natolik je neznám. Nakonec volím obrazy obrazů.
Slušná kupička videokazet,s tisíckrát rozfázovaným obrazem ve
stařičké černobílé Auroře, nabídne kouzlo toho jediného nestřeženého
okamžiku. Fotím netušené, až intimní okamžiky, často s absurdním,
komickým či groteskním vyzněním nebo jen tak se všední náladou nic
netušících „herců“ bavících se v hospodě, na pláži, na
vernisáži, fotbale, v cukrárně, u holiče a jinde. Polapený obraz si
samosebou neodpustím, velkoformátovou fotomontáží, posunout k obrazu, tomu
svému.
Konečné zvětšeniny jsou na výstavě doplněny jmenovkami zúčastněných,
ve formě občanského průkazu, který nechť divákovi poslouží ke
konfrontaci družstevních podobizen, kde jsme přece všichni tak nehezcí,
s těmi nově stylizovanými, kde jste už všichni zase tak pěkní.
A název Lidé pravděpodobní? A víte, že ani nevím?
S dokonalou úctou Jaroslav Malík