Křížová cesta Emila Navrátila

Křížová cesta /Emila Navrátila/

Je mně šedesát a táhne na sedmdesát. To první mě baví to druhý sere. Tak se teda zastavím, zamyslím, ohlédnu. Prej se to tak v tom věku dělá. Pravdou však je, že vyjde katalog a je třeba do něj něco napsat. Zastavil jsem se čtrnáctkrát. Proč? Protože mně hodný kněz /už podruhé/ daroval 14 rámů z opravdové křížové cesty. Stačí do nich vrazit 14 fotek. Křížové cesty co stoupají po celém světě jsou si podobné. Poněkud dogmatické, více či méně, na můj vkus, patetické. A Bože můj odpusť, jsem nevěřící Tomáš, v lepším případě „věřící čekatel“. Cestu si prošlápnu sám. Zavzpomínám na svého děda Emila, kterého znám jen z vyprávění mé matky, pěti fotografií /včetně té s jeho rakví/ a docela slušné korespondence z rakouského koncentráku Stein, kde v roce 1942 zahynul. A také z dochované, krásně sešlé a vonavé Biblí Kralické s listy rodinných záznamů narození, života, smrti, snatků a biblických dějin. Vše v trouchnivějících kožených deskách. Listů jsem „vytrhnul“ čtrnáct.
Vzpomenu Johna Lennona. Sám nevím proč, ale ten se mi vždycky hodí. Dávno tomu, jsem na brněnském Petrovu nafotil počmáranou „vzpomínkovou zeď“ tohoto Brouka. Kousek odtud je Špilberk-místo kde to žije /jak se píše na jeho webových stránkách/, a kde v hradních kasematech Emil zanechal své srdce z chlebových střídek uhnětené.
Prolnutím Turinského plátna s „Herbáři Milana K.“ vyrobím plátno své, kopretinové.
Navštívím svá studentská léta Střední průmyslové školy železniční v Šumperku a pohraju si s vlakovými lístky manželky Františky a Emilie, Marty a Jindry, Emilových dcer. Slyším lahodný zvuk štípání lístku kouzelnýma kleštičkama, kteroužto zábavu jsem průvodčím vždycky tak záviděl. Prolétne vzpomínka na studenta stejné školy, nebohého Jana Zajíce, oběti jiného, však neméně zvrhlého lidského počínání.
Nafotit 14 zastavení 14. křížových cest jest proces autorovi příjemný. Stává se z něho hledač na kole či ve vlaku s chlebníkem a plácačkou merunkovice. Tu nejkrásnější barokní jsem vystoupal v Rudě u Rýmařova, nejpodivnější v obci Bohušov, ta netrvá déle než 20 metrů. A nejmystičtější ve Zlatých Horách k Maria Hilf. Tam té meruně je vždy nejvíce.
Jsme číslo. Jaké?! Ví to každý hrob. Bože, které jsi nachystal mně! A co vy? Třináctku nechce nikdo? Já bych ji bral. Třeba mi přinese štěstí.
V souboru je obrázek ze židovského hřbitova v Osoblaze. Co na to křesťane? Co na to žide! Nic? Dobře, dobře. Máme se přece všichni rádi a hned jak nám všechno vrátí, ejchuchů.
Podobně je to i se šlápotami v písku. Nejsou izraelské, nýbrž moje a muslimské. A nejsou z Rudého moře, nýbrž z marockého Atlantiku.
Svatební fotografie novomanželů v sobě neskrývá morbiditu, pouze informaci o čase, který jest dalekou spolehlivější a rozumnější, nežli naše ochota ho vzít na vědomí.
Město hříchu rozprášil Hospodin po veškerých svých latifundiích. Nikdy jsem v něm nebyl, nevím jak vypadali hříšníci. Tak jsem si ho nakreslil a žáci 4.B dokreslili babylónské. Museli. Mají před maturitou.
Zato jsem byl v Kuksu. Perla barokně rozevlátá. Mystická, tajemná, záhadná, sugestivní… Plná Braunových soch ctností a neřestí a tančících smrtek. Betlém do kamenu vytesán. Byl jsem omámený uprostřed těch smrtí, kupodivu s pocitem bezpečí. Intuitivně jsem fotil vše, prakticky jsem využil také vše.
Šlapeme svou cestu, neseme svůj kříž a tváříme se, že to není pravda. Jednou, třeba v šedesáti, ho pocítíme. Je to potvora těžká a nedá se shodit. A Šimon nikde. Bůhví, jestli vůbec kdy nějaký žil…

Jaroslav Malík s úctou

p.s. Omlouvám se, že u slov vonavé, snatků a merunkovice chybí háček, ale tento přechytralý webový program toto písmeno nepřijímá. Mohl bych napsat vonné, svatby a kořalka. Ale uznejte!? A víte proč tomu tak je? Bo! Znáte li řešení nepohrdnu. A taky se třeba někdo najde, kdo mi to přeloží do angličtiny. Dikmalik