jaroslav malík

Moje malá próza Róza

Zaprášený ateliér, matnice 30×40. Strkám do huby lahváč, koušu do špeku a čučím na obrázek vzhůru nohama – tedy na té matnici. Hodinku, dvě exponuji, někdy půl dne / a pak, že je fotografie dílem okamžiku/. A protože je každá fotografie složena z desítek a dnes již stovek jednotlivých záběrů, dovedete si představit toho špeku. Zátiší je pro mne nekonečné plynutí času. Lidé, události a věci přicházejí, prolínají se a míjejí, zanikají a zůstávají. Zátiší jsou pro mne staré věci a jejich osudy. Rozbité dřevěné hodiny, zašlý ciferník. Kovové, skleněné, keramické střepy. Zažloutlé fotografie z Rakouska Uherska. Krejčovská pana sežraná od molů, archaické žehličky, svítilny, kalamáře, rámy obrazů, fosilie zvířat, úklid hřbitova po dušičkách. Fragmenty věcí dávno používaných, potom odložených, vyhozených, někde zapomenutých. Jsem fatalista. Vím, že se tak událo pro mne. Já ty věci koupil, dostal, ukradnul či našel na půdě, ve sklepě, na smetišti, v bazaru. Fascinuje mne veteš a haraburdí. Svou minulostí a osudem. Já je znovu ožívám. Ožívám na fotografiích do nové reality, do fantaskní imaginativní působivosti. Vše zařadím do nikdy neukončitelného cyklu „ Moje malá próza Róza.“ Po čase ty fotografie opět předělávám, něco přidám, něco uberu. Žádná fotografie nebyla, není a nikdy nebude hotova. Tak, jako se mění lidé, věci a události a vztahy mezi těmi všemi, měním se i já a musím tedy měnit i ty fotečky. Stejně staré jako věci, jsou i mé dřevěné deskové komory a mosazné objektivy. Pozitivní materiál v rolích je samosebou ještě předrevoluční. Ne té říjnové, ale té poslední. Zatím. A co to tedy je na těch fotografiích? Zátiší. A co ještě? Pocit Jako když se vzbudím a hned zapomenu sen. Každý máme své sny a tedy i své pocity po procitnutí. Divák ať si laskavě závěr učiní sám. Zvláště pak, když obrázky nemají názvy. Neumím je vymýšlet a nechci nikoho nikam tlačit. Zátiší je pro mne únikem od chaosu a zmatku lidského utíkání, hledáním řádu v neřádu postmoderní doby a snad nalezením toho pověstného pevného bodu ve vesmíru. Je mi úlevou a štítem proti hlouposti, panenkám Barbie, stupidním opozičním smlouvám či nekonečným televizním seriálům. A taky zábavou a poněkud blbě znějícímu – vlastní sebereflexí.

S dokonalou úctou Jaroslav Malík
fotograf, učitel, cyklista, kaktusář apod.