jaroslav malík

Když Jaroslav Malík na podzim roku 1998 absolvoval magisterské studium na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, měl za sebou už poměrně rozsáhlé dílo, několik autorských výstav v prestižních výstavních institucích včetně Slezského zemského muzea v Opavě, Galerii Opera a Fiducie v Ostravě nebo pražského Mánesa, či v chebské galerii G4, účast na řadě skupinových expozic a několikaletou pedagogickou činnost na Základní umělecké škole ve Zlatých Horách, kde pro fotografii získal několik desítek žáků. Bylo tak zřejmé, že školu opouští jeden z nejvýraznějších absolventů v její dosavadní historii. Od roku 1999 ostatně sám vyučuje nejmladší fotografickou generaci na fotografickém oddělení Střední umělecké školy v Ostravě, která získává stále větší renomé. Ačkoliv se Malík orientuje především na výtvarnou fotografii, svůj nesporný talent plně prokázal i v jiných žánrech včetně nevšedních propagačních snímků automobilu Ford Ka. Nejlepším příkladem zde může být jeho cyklus subjektivních dokumentů „Člověče...“, objevující tajemství a přízračnost ve zdánlivě zcela obyčejném světě. Autor v něm uplatnil svůj cit pro vystižení mysteriózních aspektů běžných výjevů kolem nás i pro promyšlenou práci s vizuálními metaforami, působivými kontrapunkty různých motivů i s kontrasty ostrých světel a stínů. Vznikly tak snímky, které nejenom zachycují Malíkovy vizuální zážitky a v náznacích a symbolech vyjadřují jeho pocity a nálady, ale v podtextu se zabývají i obecnějšími otázkami identity člověka a mezilidských vztahů. Nejdůležitější a nejvyspělejší částí jeho dosavadní tvorby je však rozsáhlý soubor s nevšedním názvem Moje malá próza Róza. Dnes už obsahuje několik desítek jemně nostalgických fotomontáží sestavených ze záběrů věcí, které už většinou dávno dosloužily a skončily na půdách, ve sklepech či na smetištích. Malík fotografuje porouchané váhy, staré lucerny, hodiny s prasklým ciferníkem, zaprášené sochy, rozbité láhve, vyhozené obrazy a knihy a další odložené předměty starými velkoformátovými fotoaparáty, které už také mají své nejlepší časy dávno za sebou. Z mnoha dílčích snímků potom nesmírně pracně a zručně skládá výsledné fotomontáže, v nichž se vyhozené objekty stávají součástmi místy až téměř barokně rozevlátých, jindy kontemplativně ztišených obrazů na rozhraní reálna a surreálna s dominantním motivem neúprosného a nezastavitelného plynutí času. Tento dojem časové distance ještě mnohdy zvýrazňuje jemné tónování zvětšenin, které sugeruje patinu stáří. Autor v těchto mimořádně citlivých, výtvarně kultivovaných a technicky precizních osobitých zátiších, stojících mimo krátké módní vlny, objevuje paralely s lidským životem a jeho peripetiemi, jak o tom sám tvrdí: „Je to podobné životu. Lidé, události a věci přicházejí, prolínají se a míjejí, zanikají a zůstávají.“ Soubor Moje malá próza Róza stále není definitivní. Jaroslav Malík se nezřídka k některým fotomontážím po určitém čase znovu vrací a přetváří je ve shodě s tím, jak se mění jeho vlastní názory a pocity, ale také fotografuje zcela nové práce. Jestliže se dříve v některých fotografiích objevovaly už značně vyčpělé, neustálým používáním již rozmělněné motivy a prvoplánové symboly, dnes je tam najdeme jen zcela výjimečně. Cyklus je tak dokladem tvůrčího zrání autora, který začíná mít stále viditelnější místo v kontextu současné české fotografie. <<